Domácí porody jsou téma, které vyvolává silné emoce. Je to pochopitelné. Na jedné straně jsou ženy, které by rády rodily doma, na druhé straně existují důvodné obavy nad riziky spojenými s průběhem porodu.
Existují studie, které ukazují na zvýšená rizika v souvislosti s plánovanými domácími porody a také opravdu vysokou pravděpodobností nutnosti převozu do nemocnice po porodu. To platí zejména v případě prvorodiček. U druho- a vícerodiček však tato rizika výrazně klesají.
Příběhy, kdy se domácí porod proměnil v nebezpečné drama, známe z médií asi všichni. Na druhé straně však stojí statistiky ze Švédska nebo Norska, kde není jediný případ úmrtí v souvislosti s domácím porodem. V Nizozemí se v domácím prostředí rodí přibližně 15 % dětí.
Zkušenosti ze zmiňovaných zemí ukazují, že je možné zajišťovat domácí porody na vysoké úrovni.
Myslím si, že tady někde bude klíč k řešení celé věci.
Jisté je, že české porodnictví patří ke světové špičce. Přinejmenším statistiky o úmrtnosti dětí při porodu nebo těsně po něm o tom jasně svědčí. V tomto ohledu jsme ve společnosti zemí, jako je například zmiňované Švédsko nebo Norsko.
Je samozřejmě otázka, proč dávají některé ženy přesto přednost domácímu porodu.
Statistiky jsou totiž jedna věc, nicméně osobní přesvědčení nebo zkušenosti každého z nás mohou být různé. Stejně tak může být různá kvalita péče v různých nemocnicích napříč republikou. Vůbec se tím nechci dostat do srovnávání špičkové péče v našich nemocnicích s méně rozvinutými zeměmi, jako to rádi někteří dělají, když se snaží umlčet jakoukoli diskusi vedenou se snahou o zlepšení současné situace.
Rovnou také řeknu, že osobně přání rodit doma respektuji.
Jsem přesvědčená, že namísto postihů a odsuzování domácích porodů, bychom se měli snažit o pochopení, co k tomu ženy vede. Potom po vzoru jiných západních zemí hledejme možnosti, jak jim vyjít vstříc.
Je dost možné, že mnoha ženám chybí důvěra ve spádovou porodnici, což může být třeba i neoprávněné, neboť to může souviset s nedostatečnou komunikací ze strany nemocnice, ale v obecné rovině i odborné veřejnosti. Dost možná mají zcela pochopitelně obavy z neznámého, čeká-li je první zkušenost s porodem.
Zkusme toto vnímat a chápat. Nedělejme rychlé soudy a odsudky.
Jako společnost můžeme nadále pracovat na zkvalitnění péče v oblasti porodnictví. Jendou z možností jsou specializované porodní domy, které mohou být pro mnoho žen vítanou možností a dají jim větší pocit důvěry v celý proces. Provádějme osvětu.
A co samotné domácí porody?
Hledejme především způsob, jak snížit rizika spojená s domácími porody. Nezaměřujme se na tresty a nahánění novodobých „heretiček“ jen proto, že má žena jiný názor na tuto tak vysoce osobní záležitost. Žena není v případě porodu pouze nosič dítěte, je to také lidská bytost, a je právě tou, kdo je s dítětem spojená poutem nejsilnějším.
Respektujme to.
Chtějme ale současně, aby se i ženy rozhodovaly zodpovědně, aby své přání konzultovaly s lékařem, aby zvážily potenciální rizika. Chtějme, aby lékař posoudil a doporučil, zda je v tom kterém případě domácí porod vhodný, byť samozřejmě nelze nic předem na sto procent predikovat. Na druhou stranu určitá rizika lze pojmenovat s předstihem. Každá žena by měla mít také na paměti, že dítě má dva rodiče, a měla by své rozhodování opřít o jednoznačnou domluvu se svým manželem.
Pokud máme přispět ke snížení rizik spojených s průběhem plánovaných domácích porodů, musíme jim dát vůbec nějaký legální rámec. Ten v současnosti chybí. Krom jiného se musíme zaměřit na odbornost a kvalifikaci porodních asistentek. Není možné stavět porody na tzv. zdravém rozumu nebo lidové moudrosti, jak to někdy (ne vždy a ve většině případů!) může působit. Požadujme i v tomto směru kvalifikovanou péči.
Právě v těchto dnech skupina senátorů předložila návrh zákona o České komoře porodních asistentek, který se právě toto snaží řešit. V čele senátního týmu stojí senátor za KDU-ČSL, a je to na prvním místě lékař, Lubomír Kantor, který je už od roku 1997 primářem novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice Olomouc. Pan senátor je pro mě osobně zárukou, že o celé věci ví první i poslední.
Toto je podle mě cesta.
Inga Petryčka
