Ženy v politice: Jak to vidí Markéta Gregorová

¨

Když se semkneme, můžeme i hory přenášet

Očkování je způsob, jak si nás Bill Gates chce načipovat. I proti takovým typům dezinformací bojuje česká europoslankyně Markéta Gregorová. Jak sama říká, koronavirová krize přispěla k tomu, že se podobné klamné informace dostávají k většímu množství lidí a stávají se potenciální hrozbou i pro zdraví běžného občana.

Kdo mladou členku Pirátské strany sleduje, určitě zná její videa, kterými přibližuje život a práci v Bruselu a v Evropském parlamentu. Daří se jí tak vyvracet některé zažité mýty i vysvětlovat normálnímu smrtelníkovi složité procesy jednání a schvalování v orgánech Unie. Cesta, jak přitáhnout k politice mladé lidi, vede ale podle ní hlavně skrze humor. „Politika není žádný kabaret. Zároveň to ale není ani žádná vzdálená planeta, na kterou běžný smrtelník nedosáhne a nemůže ji pochopit. V humoru vidím naději, že se propast mezi občany a politiky zmenší a začne se i více – nejen mladých – lidí zapojovat,“ vysvětluje Gregorová v rozhovoru.

Europoslankyně se hodně soustředí na zahraniční agendu a připouští, že je někdy těžké přes všechny války, boje, diktátory a nevinné lidi ve vězeních věřit, že to má smysl. „Já v nás ale věřím. Důkazy jsou všude kolem nás,“ zdůrazňuje v rozhovoru. „Když se semkneme, můžeme i hory přenášet,“ připomíná nasazení lidí ve společném boji proti zákeřnému viru.

Co bylo tím hlavním impulsem, který Vás přiměl jít do aktivní politiky?

Neřekla bych, že jsem zaznamenala jeden hlavní impuls. Členkou strany jsem od svých devatenácti let, a kdyby v mém rodném Mostě tehdy byla místní buňka, nejspíše i dříve. Už od malička jsem cítila velkou blízkost k aktivismu a dělání něčeho pro druhé. Na střední škole jsme dokonce s kamarádkou dostaly grant na vzdělávací program pro mladší lidi.

Je ale pravda, že k politice ve smyslu politických funkcí jsem si hledala cestu dlouho. Nemám v povaze se stavět do popředí, cítila jsem se vždy pohodlněji v organizačních funkcích v pozadí, bez „světla reflektorů“. Velká podpora spolustraníků a množství šancí ověřit si vlastní schopnosti, které mi strana poskytla, mi ale napomohla vystoupit z komfortní zóny a posunout ten „aktivismus“ na další úroveň. Myslím si, že pokud strany mluví o ženách v politice, měly by se začít dovzdělávat v tzv. confidence gap, tedy v rozdílu v sebedůvěře, a namísto kvót začít vytvářet takové prostředí, v němž je možné, aby rostl každý.

V europarlamentu jste nyní druhým rokem. Bylo něco, co Vás na začátku hodně překvapilo? Neztratila jste trochu iluze?

Iluzí jsem moc neměla, věděla jsem, do jakého prostředí jdu a že některé věci budou náročné. Co mě ale asi nejvíc překvapilo, byl nepoměr mezi našimi funkcemi a dojmem, který někteří ze svých funkcí měli. Jsme důležité těleso trojúhelníku moci, který tvoří Evropská komise, Evropský parlament a Evropská rada, a samozřejmě odvádíme množství práce. Každý jsme ale spíše dílkem puzzle, jsme tedy důležití pro celý obraz, ale nejsme jeho jedinou součástí. Je nás 705 a máme omezené pravomoci. Je však neuvěřitelné, kolik lidí i tak propadne dojmu, že bez nich by ta instituce či celá Unie vůbec nefungovala, že jsou celým tím puzzle obrazem, nejen pouhým dílkem. Na druhou stranu jim mohu být vděčná. O to víc si dávám pozor, aby se mi to také nestalo.

Vaší specializací jsou mimo jiné dezinformace, kybernetické hrozby nebo umělá inteligence a autonomní zbraňové systémy. Není někdy pro Vaše partnery překvapením, když zjistí, že budou na tato témata diskutovat s mladou ženou? 

Pokud jsou tím zaskočeni, tak mi to ještě nikdo nedal přímo najevo. Snažím se zároveň být nejinformovanější člověk v místnosti. To se sice ne vždy může povést, ale dává mi to jistotu i znalosti, kterými hned zkraje můžu případné předsudky či obavy rozptýlit. Někdo by mohl říct, že tím pádem musím vyvinout větší snahu pro získání respektu. Možná má pravdu. Ale výhody z toho mám nakonec primárně já, a to jak zasloužený respekt, tak znalosti navíc, které mohu zužitkovat v budoucnu.

Zaznamenala jsem videa, která točíte a která přibližují práci europoslance, a také videa, ve kterých vysvětlujete svá stanoviska k různým tématům. Jaké máte na tato videa ohlasy?

Ohlasy jsou hodně pozitivní, ale zatím se to nedostalo k velkému počtu lidí. Nejsem influencer, ani nemám zázračného „Prchala“. Nevnímám to ale jako problém. Cílím na dlouhodobý dopad. Pokud se mě nebo kohokoli jiného někdo zeptá: „Jak se tvoří zákony v EU?“, „Co dělají europoslanci?“ nebo „Jak se tvoří rozpočet EU?“, mohu mu poslat video, které má pár minut. Je to základ, na který lze pořád odkazovat a dál na něm stavět. Nikdy mi nešlo o virální senzace, jejichž relevance za chvíli vyhasne.

Myslíte si, že třeba právě přes taková videa vede cesta, aby se mladí začali více zajímat o politiku?

Postupně dospívám k tomu, že mladé lidi přitáhne k politice humor. Když jsem byla teenager, o nějakém dění ve vládě, republice nebo ve světě jsem se občas doslechla z televize, kterou měli večer puštěnou rodiče, případně z novin, pokud jsem si je prolistovala. Teď vám stačí sledovat dvě tři vybrané meme stránky či profily, které vám každý den naservírují stravitelné dění. Zkuste se ve svém okolí mezi mladými lidmi zeptat na jména ministrů. Vyjmenují jich docela dost, že? A dokázala by starší generace vyjmenovat ministry z dob, kdy jim bylo šestnáct? Možná tak prezidenta a premiéra.Tím neříkám, že se z politiky musí udělat kabaret. Politika ale není ani žádná vzdálená planeta, na kterou běžný smrtelník nedosáhne a nemůže ji pochopit. V humoru vidím naději, že se ta propast mezi občany a politiky zmenší a začne se i více – nejen mladých – lidí zapojovat.

Máte nějakou prioritu, na které v současné době pracujete? 

Dotahuji několikaměsíční kampaň týkající se osvěty k dezinformacím, takže jsem toho plná. Psali jsme osvětové články, překládali, propagovali, uspořádali velkou online konferenci s odborníky a chystám ještě jedno snad virálnější zakončení kampaně. Kampaň jsem začínala proto, že mi debata v české společnosti o dezinformacích přišla roztříštěná. Z tohoto všeobecného záměru se ale stala i konkrétní potřeba ochránit svou demokracii a zdraví. Obzvlášť s koronavirovou krizí se totiž dezinformace přenesly do našich každodenních životů.  I vám tak může někdo říct, že se rozhodně nenechá naočkovat, protože tímto způsobem nás chce Bill Gates očipovat, nebo že roušky jsou nástrojem zotročení. Tak lze ohrozit zdraví nejenom vaše, ale i vašich blízkých.

Jaké ponaučení bychom si měli odnést ze současné koronavirové krize? Je-li nějaké…

Že když se semkneme, můžeme i hory přenášet. A to jak v nejmenších komunitách, jako je třeba sousedství v paneláku, tak v mezinárodní spolupráci států. Když lidé začali hromadně šít roušky pro zdravotníky, nosit obědy seniorům nebo vyrábět na 3D tiskárnách štíty, věřila jsem, že dokážeme cokoli. A díky finanční podpoře států navzájem se nejen rozložily kapacity nemocnic či dodaly plicní ventilátory tam, kde chyběli, ale také se v rekordní lhůtě stihla otestovat vakcína, abychom ji již teď mohli distribuovat.Soustředím se na zahraniční agendu, a někdy je těžké přes války, boje, diktátory a nevinné lidi ve vězeních věřit, že to má smysl. Já v nás ale věřím. Důkazy jsou všude kolem nás.

Děkuji za rozhovor a Váš čas.

Ptala se Inga Petryčka

PS: Všechny rozhovory s ženami v politice, které jsem publikovala na svém webu, najdete tady.

#zenyvpolitice #lepsipolitika

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEWSLETTER

Buďte v obraze!

Přihlašte si můj newsletter a já vám budu posílat to nejzajímavější z mého webu, aby vám už nic neuniklo. Stačí zadat e-mailovou adresu a stisknout tlačítko.