Dokážeme akceptovat, že i lidé se zdravotním postižením mají nárok mít děti?

¨

Váží si naše společnost žen, které vychovávají nebo vychovaly děti? Pokud ano, jak jim to dává najevo?

Jedna z možných odpovědí může znít třeba takto: nižšími výplatami, menšími důchody a diskriminací u přijímacích pohovorů. Smutné, ale pravdivé. Tato fakta jsou nicméně dobře známá a politici u kormidla se vždy tu a tam tváří, že jsou připraveni tuto nerovnoprávnost řešit. Proto se také KDU-ČSL zasazuje o příspěvek k důchodu maminkám za každé vychované dítě. Ten samozřejmě sám o sobě znevýhodnění, kterému ženy kvůli mateřství čelí, neodstraní, mohl by ale vládní koalici pomoci s nastartováním série dalších opatření, která k tomuto cíli budou směřovat.

Je tu ale ještě jedna otázka, nad kterou se poslední dobou hodně zamýšlím. Jak přistupuje naše společnost k maminkám v invalidním důchodu? Každá máma ví, jak je obtížné zvládnout děti, zaměstnání a domácnost. Dá to zabrat i zcela zdravé ženě. Je tedy nasnadě, aby byl systém nastaven tak, že podá mámám v invalidním důchodu, které mají oproti ostatním výrazně ztížené podmínky, pomocnou ruku.

K tomuto tématu mě přivedla moje známá, která je v invalidním důchodu od mládí kvůli velkému pohybovému omezení. Chci respektovat její přání zůstat v anonymitě, budu o ní proto psát jako o paní M. Přečtěte si její příběh, který mi vyprávěla. Odráží skutečnost, že pravidla pro poskytování příspěvků pro tuto část rodičů neberou v potaz to, že péče o děti je (nebo by měla být) hodnotově rovna výkonu klasického zaměstnání.

„Od 18 let pobírám plný invalidní důchod. Do narození prvního dítěte jsem pracovala na plný úvazek za tzv. mimořádných podmínek. Postupně jsem porodila a vychovala tři děti. Důchod jsem měla ještě před pár lety něco málo přes deset tisíc. Z mého důchodu jsem v době, kdy byly děti nezletilé, zaplatila akorát inkaso. Vše ostatní bylo na manželovi, protože já už s dětmi pracovat nemohla. Ke všemu, co bylo kolem dětí a s dětmi nutné obstarat, ať už kroužky, návštěvy lékaře nebo třídní schůzky, jsem potřebovala auto, protože auto představuje moje náhradní nohy. Pomoc státu v podobě příspěvků na pořízení auta byla výborná a nezbytná. Platili jsme pojistky, opravy a šetřili jsme na další auto. K tomu jsem samozřejmě potřebovala i určitou nadstandardní pomoc od manžela, takže i jeho zaměstnání bylo naší situací ovlivněno. Posléze přišel příspěvek na péči. Ten však v podstatě do určité míry suploval a supluje nízký důchod.

Mám ale pocit, že legislativa a prováděcí předpisy nepočítají s tím, že žena s postižením bude mít děti. Narážela jsem na to ještě před 4 lety při vyřizování příspěvku na pořízení motorového vozidla. Bylo mi řečeno, že když nepoužívám auto na cesty do zaměstnání, bude mi přiznán příspěvek nižší. To mi bylo 58 let. Vysvětlovala jsem, že jsem za ztížených podmínek vychovala tři děti a že jsem tudíž pracovat nemohla a nemohu, nehledě na to, že by mě teď už asi sotva kdo zaměstnal. Svěží paní úřednice mi odpověděla, že ona má také tři děti…

Zdá se mi, že někdo od stolu nedomýšlí souvislosti a nastavuje pravidla pouze v závislosti na tom, zda dotyčný chodí do práce. Tak vlastně ten, kdo má z objektivních příčin příjem pouze z invalidního důchodu a větší potřebu pomoci, dostane méně než ten, kdo má k důchodu ještě přivýdělek. Oba přitom kupují jedno a totéž auto za stejnou cenu.

Nutno podotknout, že paní M. je dnes ve starobním důchodu a sama říká, že se jí tato záležitost už bezprostředně netýká. Byla by ale ráda, kdyby postavení rodin s rodiči se zdravotním postižením byla věnována v sociální politice pečlivější pozornost a morální podpora. Jejich péče o zajištění potřeb dětí a rodiny vykazuje totiž mnohá specifika, takže i sociální politika v této oblasti by to měla zohledňovat. „To, co zdravá máma zabezpečí zcela zdarma, maminka s postižením musí zaplatit. Ať už asistencí u dětí při volnočasových aktivitách nebo tím, že musí děti všude vozit autem, říká.

Někdy se objevují námitky, že lidé se zdravotním postižením by vzhledem ke svému omezení děti mít neměli a že je to jejich volba. Z humánního hlediska je tento argument samozřejmě nepřijatelný. V praxi je většina těchto lidí schopna vychovat s větší či menší dopomocí děti rovnocenně s rodiči zdravými. A první vítaná změna by mohla začít třeba tím, že poživatelé invalidních důchodů nebudou v různých proklamacích a vyjádřeních házeni do jedno pytle se seniory. Jako by prakticky neexistovali,” dodává M.

Musím přiznat, že paní M. dávám v mnohém zapravdu. A zároveň vidím, že bychom její příběh a úskalí, kterým musí maminky se zdravotním postižením čelit, měli vnímat v širších souvislostech. Mám pocit, že v poslední době se totiž opravdu všechna témata související s lidmi se zdravotním postižením nebo s rodinami s postiženými dětmi odsunula někam do neurčita. Zatímco seniorům se politici věnují dnes a denně, invalidní důchodci se mohou cítit právem přehlíženi.

Za zvážení stojí už samotný fakt, že tato skupina nebývá většinou výslovně jmenována. Mladý invalidní důchodce je tak ve své podstatě roven seniorovi se starobním důchodem. Myslím si, a to bych chtěla zdůraznit, že by si tito lidé právem zasloužili, když už nic víc, aspoň větší pozornost ze strany těch, kteří rozhodují o tom, jaký život vůbec povedou. Byť představují jen malou voličskou skupinu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEWSLETTER

Buďte v obraze!

Přihlašte si můj newsletter a já vám budu posílat to nejzajímavější z mého webu, aby vám už nic neuniklo. Stačí zadat e-mailovou adresu a stisknout tlačítko.