Nejasné směřování země a nejistý osud dosavadního premiéra
Patová situace. Rovnice o mnoha neznámých. Tak právě tyto pojmy asi nejvíce odpovídají popisu aktuálního politického stavu Izraele. Tam totiž ani po druhých letošních předčasných volbách do parlamentu není jasné, jakým směrem se bude země v následujícím období ubírat.
Výsledky zářijových voleb nebyly překvapivé. Mnozí je předpovídali již po prvních volbách, které se uskutečnily v dubnu. V nich těsně zvítězila konzervativní vládní strana Likud vedená politickým matadorem Benjaminem Netanjahuem. Tomu se ale nakonec nepodařilo ve stanovené lhůtě sestavit koalici, takže země poprvé od svého založení před jedenasedmdesáti lety zamířila ke druhým předčasným volbám v jednom roce.
Uběhlo šest měsíců, proběhly další volby. Netanjahu v září nevyhrál, jeho strana nicméně zaostala za vítězem, levostředovým blokem Modrá a bílá, o jeden jediný mandát. Izrael se tak v konečném výsledku neposunul ani o kousek dál, protože ani jedna strana nezískala většinu potřebnou pro sestavení jednobarevné vlády a spolupráci obě nejsilnější strany z nejrůznějších důvodů odmítaly.
Přirozeně se vyrojila spousta nejrůznějších teorií o tom, kdo s kým je schopen koaličně vládnout. Média již prodiskutovala všechny možné i nemožné varianty. Spekuluje se i o odchodu Netanjahua, který strávil v premiérském křesle celkem třináct let. Ve hře podle některých zůstává dokonce i nejhorší varianta, kterou je vyhlášení třetích voleb. Jasného není nic. Pouze to, že nelehkým úkolem sestavení vlády byl nakonec pověřen právě Netanjahu, o němž nikdo nepochybuje, že je politicky nejsilnějším kandidátem. A tak se k němu opět obrací pozornost celého světa.
S Izraelem máme mnoho společného. Osud země promluví i do naší budoucnosti.
Z pohledu Čecha nebo obecně Středoevropana by se mohlo na první pohled zdát, že pro nás není aktuální stav izraelské politiky tématem, které by se nás bezprostředně týkalo a které by si zasloužilo naši pozornost. Opak je ale pravdou. Izrael je pro ČR dlouhodobě významným partnerem v mezinárodní politice, výsledek povolebního vyjednávání se navíc promítne do dalšího života na Blízkém východě a do vztahů mezi Izraelem, USA, Evropou i Ruskem.
Faktem je, že česko-izraelské vztahy byly vždy pevné. I z úst Netanjahua několikrát zaznělo, že Izrael nemá v Evropě lepšího přítele než právě Českou republiku. Proč ale vlastně Česko, potažmo dřívější Československo, tíhne k zemi, která je mu geograficky tak vzdálená? Odpovědi lze nalézt cekem snadno v některých historických souvislostech. Svou podporou židovského hnutí proslul již první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Čechoslováci v době první republiky obecně sympatizovali s Židy, vždyť je pojily zkušenosti z bojů o národnostní uznání.
Není proto divu, že poté, co byl Izrael 14. 5. 1948 vyhlášen samostatným státem, ho Československo uznalo prakticky vzápětí, konkrétně jako čtvrtá země na světě. Diplomatické styky byly sice v šedesátých letech pod vlivem okolností přerušeny, k obnovení ale došlo hned po roce 1989. Václav Havel zmínil přání o jejich obnovení již v prvním novoročním projevu v roce 1990. Není to ale jen odkaz Masaryka a Havla, co dělá z Izraele zemi, se kterou většina Čechů sympatizuje. Pro mnohé představuje Izrael demokratický ostrov uprostřed nehostinné oblasti plné nestability, což vyvolává asociace s mnichovskou historií. Je asi zbytečné zdůrazňovat, jak je tato představa jaderné velmoci, jejímž hlavním politickým a vojenským partnerem je USA, na hony vzdálená realitě. O neuznaných izraelských osadách uprostřed palestinských oblastí, které budí přirozené odmítavé reakce, nemluvě.
Vzájemná česko-izraelská náklonnost není založena jen na morálních hodnotách. Izrael je pro Česko zároveň významný obchodní partner. Z České republiky se do Izraele vyváží mimo jiné automobily nebo cukr, opačným směrem putují například léky. Důležitá je i spolupráce v oblasti technologií a investic. Za zmínku stojí třeba zkušenosti Izraele jako lídra v oblasti hospodaření s vodou a boji proti suchu, což je právě obor, kde se můžeme inspirovat a mnohé se naučit.
Je zřejmé, že budoucí politické uspořádání Izraele je i pro naši republiku zásadní otázkou, na jejíž zodpovězení budeme netrpělivě čekat. Netanjahu má na sestavení koalice čtyři týdny, tuto lhůtu je možné případně o dva týdny prodloužit. Výsledky tak můžeme očekávat nejdříve koncem měsíce. A soudě podle rozložení politických sil je možné všechno. Strany a jejich lídři totiž budou muset výrazně slevovat ze svých prvotně deklarovaných požadavků, aby byli schopni dojít ke konsensu. Budoucnost tak může přinést velké změny, ale vlastně ani nemusí.
Rodina jako kotva v rozbouřených časech
K zamyšlení nad Izraelem jakožto minulým a budoucím partnerem ČR mě nepřivedla náhoda. V minulých dnech jsem se totiž zúčastnila diskuze pořádané CEVRO Institutem, která se zabývala právě povolební situací v Izraeli.
Krom jiného mi od té doby rezonuje v hlavě jedna zajímavá myšlenka, která zde padla. Politici napříč politických spektrem totiž v Izraeli považují za základní stavební kámen společnosti rodinu. Dalo by se říci, že je to hlavní pilíř jejich dlouhodobé strategie, na kterém se shodují ve všech částech politického spektra.
Jeden z řečníků zmínil, že v Izraeli rodinu připodobňují k pevnému a masivnímu stolu se čtyřmi nohami, který se v průběhu času nerozviklá a bude sloužit celým generacím. Tato představa mě, musím přiznat, zasáhla, protože s tímto názorem naprosto souzním. Silná rodina, to je to nejdůležitější, co musíme podporovat. Rodina a děti jsou naše budoucnost, která bude založená na pevných základech, hodnotách a víře.
Fotogalerie ze semináře o povolební situaci Izraele
Přikládám foto ze zmiňované debaty „Post-election Situation in Israel: Will Bibi Become a Pensioner?“ , která se konala v polovině října v CEVRO. Debaty se zúčastnili profesor Dan Schueftan (pedagog a bezpečnostní expert Izraele), Amichai Magen (pedagog a expert na teororismus), Gadi Taub (historik, scénárista a pedagog).
