I děti z chudých regionů mají právo na dobré vzdělání

¨

Můj táta vždy říkal, že jsou dvě věci, na kterých by se nemělo šetřit: jídlo a vzdělání. Byl přesvědčený, že kvalitní stravou a dobrým vzděláním může dát svým dětem ten nejlepší vklad do jejich dalšího života. Na toto jeho životní krédo si vzpomenu každý rok při projednávání státního rozpočtu, když se politici handrkují o tom, o kolik procent by se měly navýšit platy učitelům a dalším pracovníkům ve školství.

Je to dost smutná podívaná, i když to možná nemusí na první pohled tak úplně vypadat.  Výdaje do školství se totiž v celkovém objemu každoročně navyšují, stejně tak jako platy učitelům. Mohlo by se tak zdát, že si není nač stěžovat. Ale chyba lávky. V porovnání s úspěšnými evropskými státy ve výdajích na vzdělávání stále výrazně pokulháváme. Zatímco v západních státech, jako je Belgie nebo Nizozemsko, jde do vzdělání mezi 5 a 6 % HDP, u nás je to jen kolem 4 % HDP. Každý procentní bod je přitom hromada peněz.

Peníze do vzdělání = peníze do budoucnosti

Není asi příliš nutné zdůrazňovat, proč jsou peníze pro školství tak důležité. Každý rodič i prarodič sedící v poslanecké lavici velice dobře ví, že učitel je vedle rodiny jednou z klíčových osobností při výchově dítěte. Uvědomuje si, že to není jen člověk, jehož úkolem je naučit dítě psát a počítat. Mělo by tedy být naší prioritou, abychom si dobré učitele hýčkali a motivovali je. Investice do dětí je investice do naší budoucnosti. Je to investice, která se několikanásobně vrátí. Jen ne ale v tomto volebním období. A to je možná jedna z odpovědí na otázku, proč musíme být každoročně svědky nemalých bojů o peníze na vzdělávání.

Bohaté regiony by měly pomáhat těm chudým

Množství peněz, které jsou do vzdělávání posílány, je ale jen jeden z problémů, se kterými bychom se měli poprat. V první řadě bychom měli vyřešit přerozdělování peněz na školství v rámci jednotlivých krajů. Stále více se totiž ukazuje, že použít jeden metr na celou republiku není vhodné.

Je třeba se zaměřit na chudé regiony. Odtud totiž přicházejí dost děsivé zprávy. V Karlovarském kraji nedojde podle sociologických průzkumů 15-17 % dětí do deváté třídy základní školy. V rámci celých severozápadních Čech, tj. v Karlovarském a Ústeckém kraji, pak nezvládne absolvovat celou devítiletou povinnou školní docházku každé desáté dítě. Na střední školu v těchto dvou krajích nejde 15-20 % dětí. Z mého pohledu, jakožto pražského rodiče, jsou tato čísla naprosto překvapující, a o to více alarmující.

Studijní výsledky dětí závisí na dluzích rodičů

Podle sociologů u nás vzdělání hodně závisí na tom, zda se narodíte do bohaté nebo chudé rodiny, a také na tom, do jakého regionu se narodíte. Děti v nejchudších regionech tak nejsou často nevzdělatelné, mají jen zkrátka smůlu na rodinu, do které se narodily.

Dluhy, exekuce, bytová nouze, to jsou všechno faktory, které negativně působí na vzdělanost dětí. Dokazují to jak české, tak zahraniční výzkumy. Horší výsledky ve škole mají děti, jejichž rodiny se často stěhují nebo bydlí v nevyhovujících podmínkách na ubytovnách či v azylových domech, jejichž rodiče jsou předluženi nebo v exekuci. Děti se potýkají s vyšší absencí, nedokáží se doučit probírané učivo a propadají. A rodiče potácející se v chudobě a často také jen se základním vzděláním jim nejsou oporou, nemají žádné ambice k tomu, aby děti ke studiu motivovali. O prostředí, které děti obklopuje a do určité míry formuje, nemluvě.

Školy  v nejvíce zatížených regionech se navíc potýkají i s dalšími problémy. Ve školách, do kterých chodí tyto znevýhodněné děti, je nedostatek učitelů, protože se tam zkrátka nehrnou. Chybí zde školní psychologové nebo speciální pedagogové.

Školy samotné lepší vzdělání znevýhodněným dětem nezaručí

Výrazné navýšení finančních prostředků do školství v sociálně slabých regionech je prvním nezbytným krokem, který by měl pomoci. Je třeba podporovat učitele, aby v problematickém kraji zůstali, nejenom finančně, ale i odbornou pomocí. Myslím si, že zde je lepší ohodnocení jejich práce naprosto nezpochybnitelné. Tyto školy navíc více než jiné potřebují kvalifikované speciální pedagogy, asistenty či psychology.

Samotné školy toho samy ale až tak moc nezmůžou. Problematické regiony potřebují cílenou komplexní pomoc zahrnující budování sociálního bydlení i různé formy oddlužení. Další pomoc je potřeba směřovat do rodin samotných. Rodiče dětí zde potřebují možnost obrátit se na člověka, který jim pomůže vše řešit po praktické stránce, ať už jde o dluhy, práci, bydlení nebo o vyřízení všech formalit pro to, aby jeho dítě získalo ve škole asistenta. Jakákoli restrikce, jako třeba odebrání nějaké sociální dávky, v těchto případech prokáže medvědí službu. Srazí tyto rodiny ještě hlouběji, což opět odnesou hlavně děti.

Je docela dobře možné, že se ozvou kritické hlasy, které budou tvrdit, že si tito lidé naši pomoc nezaslouží. Že se do svých problémů dostali sami, o vzdělání svých dětí nebudou mít zájem ani tak, že pro řadu z nich je lepší brát sociální dávky a nepracovat. Tady je určitě na místě si uvědomit, že mezi těmito rodiči jsou často muži nebo ženy, kteří se do své tíživé situace dostali souhrou nešťastných náhod a jsou mezi nimi třeba i matky samoživitelky, kterým otcové neplatí alimenty.

Mělo by být naší povinností, abychom investovali do slabších. Netvrdím, že lze pomoci všem ani že všichni pomoc přijmou. Pokud ale neuděláme nic, těmto lidem se nikdy nepodaří překročit vlastní stín a jejich děti nedostanou šanci na lepší vzdělání a lepší život.

Inga Petryčka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEWSLETTER

Buďte v obraze!

Přihlašte si můj newsletter a já vám budu posílat to nejzajímavější z mého webu, aby vám už nic neuniklo. Stačí zadat e-mailovou adresu a stisknout tlačítko.